Slyš, Pane, ubožáka, jenž k tobě volá.
– 2 Pane, Bože spásy, volám za dne,
za noci můj křik se k tobě dere.
– 3 Dej, ať modlitba má dojde k tobě,
nachyl ucho k mému naříkání!
– 4 Vždyť má duše už je syta útrap,
k podsvětí se naklání můj život.
– 5 Už mě počítají mezi mrtvé,
jsem jak ten, v kom všechny síly zhasly.
– 6 Mezi mrtvými je moje lůžko,
mezi padlými, co leží v hrobě,
– na které už ani nevzpomeneš;
ze vší péče tvé jsou vyloučeni.
– 7 Uvrhls mě do hluboké jámy,
do propasti, do nejhlubších temnot.
– 8 Leží na mně tíha tvého hněvu,
všechny vlny tvé mě zaplavují.
– 9 Odehnals mi přátele i známé,
učinils, že všichni si mě hnusí;
– uvězněn jsem, ven se nedostanu,
10 oko mé je vysíleno hořem.
– K tobě, Pane, běduji den za dnem
a jen po tobě své ruce vzpínám.
– 11 Konáš divy pro ty, kdo jsou mrtvi?
Mohou stíny vstát a tebe chválit?
– 12 Vyprávějí o tvé lásce v hrobech,
o tvé věrnosti tam v říši mrtvých?
– 13 Budou známy v temnotách tvé divy,
tvoje milost v kraji zapomnění?
– 14 Proto, Pane, stále k tobě úpím,
k tobě stoupá prosba má hned zrána.
– 15 Proč mě tedy zavrhuješ, Pane?
Proč svou tvář mi neustále skrýváš?
– 16 Ubožák jsem, z dětství vydán smrti,
zdrcen tvými hrůzami, jež snáším.
– 17 Přese mne se přehnaly tvé hněvy,
hrůzy tvé mě do němoty ničí.
– 18 Stále mě jak vody zaplavují,
nade mnou se zavírají všechny.
– 19 Odcizils mi přítele i druha,
už se přátelím jen s temnotami.